:: WPP - Praha » WPP obecně » Historie a zajímavosti

Historie a zajímavosti o výstavě World Press Photo

Mezinárodní výstav World Press Photo přesně mapuje nejzásadnější světové události pomocí objektivů fotoreportérů již od roku 1955, kdy byla soutěž a následně i výstava založena. Vítězné fotografie se staly známé po celém světě a v mnohých případech dokonce symbolizují události, které "pozměnily" svět. Jejich autoři se během let stali nejuznávanějšími světovými novináři.

Nadace World Press Photo

Nadace World Press Photo byla založena 1955 v holandském Amsterodamu, kde sídlí dodnes. Získala celosvětovou proslulost díky organizaci mezinárodní soutěže nejlepších novinářských fotografií, která nese stejné jméno. Soutěž je každoročně vypisována v osmnácti kategoriích a vítězné snímky jsou následně prezentovány na výstavě World Press Photo. Nadace má však řadu dalších projektů. Intenzivně se věnuje vzdělávacím projektům jak pro profesionální, tak i pro amatérské fotografy. Nejprestižnějším projektem je Joop Swatr Masterclass organ-zovaný od roku 1994. Je zaměřen na mladé, talentované fotografy a každým rokem je také sestavena výstava nejlepších snímků. Součástí projektu i řada seminářů nejen pro vybrané fotografy, ale i pro laickou veřejnost. Jako lektoři jsou vybírání nejlepší z nejlepších a to jak fotografů, tak i editorů obrazových časopisů či teoretiků umění. V posledních letech se nadace soustředila na děti a na jejich vnímání reality. Jednou z hodnocených kategorií soutěže World Press Photo je takzvaná Dětská cena, kterou udílí každoročně porota složená z dětí celého světa a všech kontinentů. Nadace World Press Photo má velkou mezinárodní prestiž a výstavy, které organizuje patří na celém světě k  nejnavštěvovanějším výstavám vůbec.

Předmluva předsedkyně poroty World Press Photo 2007

"Čím to, že v novinách může velkým písmem stát, jak tsunami zabilo 60 000 lidí, ale když k tomu připojí fotku obětí, redaktor je zavalen rozjitřenými dopisy? Nebo že ne vlastní příběh, ale až fotografie vojáků zabitých v Iráku vyvolala reakce ze všech míst - požadavek, aby nebyla publikována. Nebo že fotograf pracující s armádou Mahdi je obviněn ze zrady. O všech těchto událostech se může psát, ale jsou to fotografie, které vyvolají reakce veřejnosti. Zdají se prostě skutečnější.

Myslím, že toto vypovídá o moci, kterou fotožurnalistika disponuje, o její schopnosti zhmotnit historické události a vyvolat okamžitou niternou reakci. Fotografie se zapisují do paměti způsobem, jakého slova nejsou schopna.

Když někomu říkám, že jsem fotografka, vždycky se ptají, co dělá dobrou fotku dobrou? Očekávají jasnou odpověď, i přes svůj pocit, že ji vlastně znají. Každý si myslí, že pozná dobrou fotku, protože lidé si fotky prohlíží dříve než začnou číst, Co tedy dělá novinářskou fotografii dobrou? Měla by mít historický aspekt, definovat určitou dobu, místo a událost. Měla by mít aspekt sociologický, objasňovat, co lidé dělají a co dělají druhým. Měla by mít i psychologický a emocionální tón, vyvolávat v lidech pocity. Měla by také mít estetický prvek, přitahovat lidi, vzbudit v nich zájem dozvědět se víc o příběhu, který vypovídá. Nejvíc ze všeho by ale měla být pravdivá. Právě tato pravdivost fotku dělá vyjímečnou a vyzdvihuje roli fotoreportéra. Toto je patrné na mnohých ze zde prezentovaných fotografií, kdy fotoreportéři - často riskující velké nebezpečí - ve svém vizuálním zpravodajství usilovali o poctivost, přičemž podávají zprávy o všudypřítomné tragédii v životech civilistů. Při prvním pohledu se člověk diví, zda situace prezentovaná na vítězném snímku World Press Photo 2007 vůbec může být skutečná. A přesto, lidé uprostřed fotky jsou i přes svůj blahobytný vzhled také uprchlíci. Je realita jednoduchá? Stejně jako další vítězné soutěžní snímky je i tento komplikovaný, pravdivě reflektující složitou realitu světa, ve kterém žijeme. A tato složitost je právě tím, co nás nutí jít dál.

Michele McNally,
předsedkyně poroty v roce 2007

Předmluva předsedy poroty World Press Photo 2005

Až se budou návštěvníci dívat na fotografie, které letos porota vybrala, jistě si položí stejnou otázku jako každoročně - změnil se nějak svět? A budou hledat odpověď na svou otázku, přestože síla fotografie spočívá v tom, že se jí lépe daří otázky pokládat.Fotografie se pohy-buje v oblasti nejednoznačnosti, každý obraz je cestou do neznáma. Co, kde, kdy, kdo? A konečně - proč? Odpověď však není skryta v obrazech samotných - jsou to vlastně jakési katalyzátory, které jen podporují funkci svědomí a uvědomění. Otevírají naše mentální data-báze a podporují reflexi a živí naši citlivost. Teprve s dalšími, doplňujícími informacemi se pak můžeme vydat cestou vedoucí k pochopení, porozumění. Tyto obrazy jsou jakýmsi průřezem vypovídajícím o stavu světa. Střet kultur a démoni v duši, písečné duny a mořské vlny, zoufal-ství a naděje. A krev.

Každý rok je prolévána krev a pro mnohé z nás je to znepokojující, a tak to také má být. Ale mnozí lidé pohlížejí na dramatické události jako na něco, co se nás netýká, jako diváci sle-dující televizní horor, a dávají vinu těm, kdo znepokojivé zprávy přinášejí. Nelíbí se nám, co vidíme, a raději bychom to neviděli. Takže se nabízí otázka, jestli to spíš není tak, že fotogra-fové jen nastavují zrcadla, a jestli to, co vidíme, není jen pokřivený obraz nás samých. Od časů, kdy jsme žili v jeskyních a sedávali u ohňů, se rádi sesedneme v kroužku a poslou-cháme příběhy. Jejich prostřednictvím pak budujeme svou identitu, předáváme zkušenosti a vědomosti a vyrovnáváme se se svými pocity. Zpíváme, tančíme, píšeme a malujeme jediný velký, nekonečný příběh o přežití lidského rodu na této planetě.

Témata se stále vracejí - mluvíme stále o týchž věcech, ale každá generace si nachází vlastní způsob, jak je vyjádřit. Shakekspeare psal o lásce, a my o ní píšeme také. Trója byla dobyta stejně tak jako Irák. Zatímco si čteme v Bibli o potopě, vlny narážejí na pobřeží Indického oceánu. Je to potřeba a nutkání, tak už jsme uzpůsobeni. Vyvíjeli jsme se, a příběh našeho vývoje je zapsán v naší DNA.

Fotografie, které jste shlédli, jsou oslavou různorodosti - hlasy z celého světa, různé styly z různých kultur, události, které se vymykají chápání, i okamžiky něhy. Na těchto budete cítit vůni květin i pach střelného prachu. Budete hladit hebkou dětskou kůži i pociťovat hlad. Uslyšíte řev přírody i ticho žalu. A možná, možná, budete o maličko blíž porozumění, co jsme my všichni vlastně zač, což je ta největší otázka.

Diego Goldberg
Předseda poroty, Buenos Aires, únor 2005

Předmluva předsedkyně poroty World Press Photo 2004

Žijeme v chaotické době a snímky z World Press Photo 2004 zrcadlí dramatické události loňského roku. Viděli jsme srdcervoucí fotografie z konfliktu v Libérii, ze zemětřesení v Bamě, dojemné fotografie čínské vesnice nakažené AIDS a fotografie zapomenutých partyzánů v Laosu. Ze všech snímků, které porota viděla, to však byly snímky z války v Iráku, které dominovaly a vyvolávaly nejvíce diskusí.
Před deseti lety, když jsem byl členem poroty, začátek konfliktu v bývalé Jugoslávii, si vyžadoval naší pozornost stejně. Posléze jsme vybrali fotografii roku, která ale nebyla z Bosny. Fotografie se týkala izraelsko-palestinského konfliktu. Tento konflikt je stále s námi a stejně tak i fotografie. Daleko od užívání si mírumilovnějšího světa my všichni, kteří sledujeme zprávy a uvědomujeme si jejich důsledky, jsme si vědomi toho, že žijeme v napjatém a komplikovaném světě. 11. září změnilo naše životy. Válka a její následky se týkají nás všech.
Podle pravidel World Press Photo musí mít fotografie roku "velký novinářský význam" a "vynikající úroveň vizuálního vnímání a kreativity". Jinak řečeno, fotografie je vybírána pro novinářskou hodnotu jejího obsahu a pro individuální stylistický přístup, který dopadá na obsah. Podle mého názoru jsou novinářské fotografie úspěšné, když nás zaujmou zvláštní situací. Můžou nás zasáhnout užitím ikonografie, jasným popsáním faktů nebo užitím estetiky k decentnější komunikaci s námi. Například jsme udělili cenu snímkům z liberijské války, které nás šokovaly a zasáhly nás krutostí, kterou ukazovaly. Jejich novinářská hodnota nemůže být popírána. Na konci estetické stupnice jsme udělili cenu jednomu snímku z liberijského masakru. Je to detailní záběr na těla v masovém hrobě, který dojímá a provokuje svým klidem a strašnou krásou.
Na začátku našich úvah si naše porota myslela, že fotografií roku může být jakákoliv událost, pokud, jak jsme všichni souhlasili, bude nejlépe splňovat všechny požadavky. Ale čím déle jsme se dívali na snímky, tím jasnější bylo, že fotografie by měla být z irácké války nebo z poválečného období. Jak jsme pokračovali v prohlížení fotografií, tak se nám fotka Jean-Marc Boujua s iráckým vězněm s kápí na hlavě, který konejší svého syna, vtiskla do mysli. Válka je krutá a my jsme viděli mnoho vynikajících fotografií, které tuto krutost ukazovaly. Stále láska může přežít válku a válka může také vylákat soucit u těch, jejichž životy obrátila vzhůru nohama, u civilistů a vojáků stejně. Jean-Marc Bouju byl zasažen, stejně tak jako my, tím, čeho byl svědkem - jak otec bezmocný a dezorientovaný objímá svého syna. Tento snímek naznačuje skutečnost války: ukazuje jak válka zasahuje život děsivým způsobem a nebere přitom ohled na to, proč je vedena. Je to silný snímek, který znovu potvrzuje univerzálnost našich emocí - lásku otce ke svému synovi a instinktivní touhu ho chránit. Fotoreportéři mají moc ukázat obojí, hrůzy války i lidský soucit během války. My jsme vybrali snímek soucitu.

Elisabeth Biondi
Předsedkyně poroty
New York City, únor 2004

Jean-Marc Bouju - vítěz minulého ročníku World Press Photo (04)

Jean-Marc Boujuse narodil v roce 1961 v Les Sables d´Olonne ve Francii. Od roku 2001 žije v Los Angeles, kde pracuje jako fotograf pro The Associated Press. Bouju studoval jako postgraduální student obor fotografie na texaské univerzitě v Austinu. Při studiu získával praktické zkušenosti prací pro univerzitní noviny The Daily Texan. V roce 1993 odstartoval svojí kariéru s agenturou AP v Nikaragui a od té doby fotí významné reportérské události ve střední Americe, Africe, Evropě a Asii. V roce 1994 objel Bouju do Afriky, kde fotografoval rwandskou civilní válku, genocidu a uprchlíky. Reportáž z Rwandy vynesla v roce 1995 Boujuovi a jeho kolegům Pulitzerovu cenu. (za charakteristickou fotografii.) Později fotogra-foval konflikty v Libérii, Sierre Leoně, Etiopii a Eritrei a následoval rwandské rebely na jejich sedmiměsíční cestě přes tehdejší Zair, když svrhli Mobutu Sese Seko. V roce 1999 Boujuovi fotografie zachycující bombardování americké ambasády v západní Africe stoupenci Usáma bin Ládina vyhrály Pulitzerovu cenu za reportérskou fotografii. Během konfliktu v Iráku v roce 2003 byl jako fotograf přidělen k americké armádě. Se svojí ženou Karin Davies má dceru Lauren.

K vítězné fotografii:
Jean-Marc Bouju, Francie, The Associated Press
1. cena v kategorii Lidé ve zprávách

Dne 31. března v základním táboře 101.letecké divize americké armády blízko An Najaf v jižním Iráku, v místě, kde byli drženi váleční vězni, utěšuje irácký muž svého čtyřletého syna. Chlapce vyděsilo, když na základě rozkazů byly jeho otci nasazena pouta a kápě. Americký voják později odstranil muži pouta, takže ten mohl ukonejšit svého chlapce. Kápě byly přetahovány přes hlavy zadržených z důvodu rychlejšího použití než u pásek přes oči. Podle vojáků se kápě používaly k dezorientaci vězňů a k ochraně jejich identity. Co se stalo s mužem a jeho synem není známo.

Prohlášení primátora hl.m. Prahy MUDr. Pavela Béma k příležitosti konání výstavy ( za rok 2004 )

Vždy, když se přiblíží další ročník soutěže World Press Photo, jako by mi před očima proběhl celý uplynulý rok. Vítězství, prohry, válečné konflikty i zázraky vědy a techniky, politické zvraty, radost i pláč. Takový a ještě mnohem barevnější je svět, tak jak se zrcadlí na prvních stránkách novin a obálkách časopisů. Takový je i v našich očích, protože právě prostřednictvím dokumentárních fotografií se dostává na naše stoly, když v klidu upíjíme ranní čaj či kávu. Jejich prostřednictví si uvědomujeme, jak je nám celý ten obrovský svět neskutečně blízký, že i cizí osudy mohou být našimi a že i to co se děje tisíce kilometrů od nás často bezprostředně ovlivňuje náš život.Práce, kterou v každičkém koutě této planety, odvádějí dokumentární fotografové, je v podstatě kronikou naší doby a v tom také vidím význam soutěže World Press Photo. Není vlastně vůbec důležité, kdo si nakonec odnese ceny. Důležité je si uvědomit, jaký náš svět je a k tomu nám fotografie pomáhá, a jí zase pomáhají k životu soutěže jako tato. Přeji jí tedy ještě mnoho dalších ročníků a nám všem, aby se nám s každým novým před očima zrcadlilo více radosti a úspěchů, než neštěstí a proher.

MUDr. Pavel Bém

Čeští vítězové  

Na letošním ročníku fotografické soutěže World Press Photo v nizozemském Amsterdamu byly oceněny fotografie Jana Šibíka z Reflexu. Jan Šibík bodoval v kategorii Sports Features Stories (Sportovní příběhy), za seriál snímků Tradiční indický zápas získal třetí místo.

 Jan Šibík (*1963) - " Fotografování mi dává pocit, že dělám něco užitečného. Něco, co aspoň někteří lidi respektují a uznávají. Dává mi to, že jsem neustále konfrontovaný s tvrdou realitou světa a se životními hodnotami jiných lidí. O to víc si vážím toho, jak se tady máme dobře." říká Jan Šibík.

Fotí na horkých místech planety, kromě Afghánistánu byl například svědkem masakrů v Sierra Leone, hladomoru v Súdánu, války na Balkáně. Fotografoval zemětřesení v Arménii a Turecku, exodus Kurdů z Iráku, Války v Abcházii, Čečensku, Chorvacku, Bosně, Kosovu, Náhorním Karabachu, JAR, Iráku, Afghánistánu, Libérii, genocidu ve Rwandě, Sieře Leone, uprchlické tábory v Tanzanii, Súdánu, Haiti, Angole, Somálsku a Etiopii. Poslední dobou se zaměřuje na konflikt v Palestině. V soutěži Czech Press Photo získal v různých kategoriích 35 ocenění, z toho dvakrát hlavní cenu (v letech 1995 a 1999). V roce 1997 získal hlavní cenu Fujifilm Press Photographer. Má za sebou desítky samostat-ných výstav v USA, JAR, Iránu, Severním Irsku, Zimbabwe, České republice, Slovensku, Itálii, Polsku, Rusku, Belgii, Ukrajině, Belgii, Bangladéži, Polsku, Senegalu, Egyptě, Nigérii Maďarsku nebo Švédsku. V roce 2000 zorganizoval humanitární akci "Podejte ruce dětem ze Sierra Leone", při které vybral po pro postižené děti 35 tis USD. Je laureátem ceny 1. června.Vydal dvě knihy svých fotografií " Kdyby všechny slzy světa" (1997) a "Ďábel v nás"(2001).

Další informace na : http://www.sibik.cz/

Antonín Kratochvíl - vítěz WPP a Ceny Prahy v roce 2003

Pro čechoameričana je toto ocenění již druhou cenou World Press Photo, v roce 1998 dostal cenu v kategorii Portrét. Šestapadesátiletý rodák z Lovosic má za sebou bohatou životní dráhu. Po emigraci putoval Evropskými zeměmi, dostal se i do švédského vězení či do cizinec-ké legie. V Africe byl ale zraněn střepinou a po uzdravení začal fotografovat. Pracoval pro americké pánské magazíny, od poloviny sedmdesátých let se věnuje i sociálním dokumentům. U nás jsme mohli vidět výstavu a stejnojmennou knihu "Rozbitý sen". Pracuje na černobílých cyklech o dětech v krajních situacích, o devastaci životního prostředí i portrétech umělců. Je nositelem několika cen a časopis American Photo jej zařadil mezi 100 nejvýznamnějších foto-grafů USA. Má ovšem od roku 2000 české občanství. Antonín Kratochvíl byl v roce 2003 oce-něn také Cenou Prahy, kterou při příležitosti výstavy World Press Photo pravidelně uděluje pražský primátor. Sám autor má podle svých slov důvod si Ceny Prahy vážit: "Za pětatřicet let práce jsem dostal mnoho cen, ale Praha má pro mě zvláštní význam. Vyrůstal jsem tady od šesti let a od roku 1967, kdy jsem odešel do zahraničí, jsem se stále chtěl vrátit." To se Antonínu Kratochvílovi po pádu komunismu podařilo, dosud mu však nevyšel záměr uspořádat v Praze reprezentativní výstavu.